By Unknown
Těžko se mi hledá báseň, která by se mi líbila jako celek, ale snad i proto vnímám ty pravidelně se vynořující silnější pasáže jako autentické. Jana Středa se snaží o básnickou řeč a někdy jí to jde a jindy nejde. Vzhledem k obsahu básní to vyznívá jako tragická snaha použít vyšší jazykovou rovinu k úniku od bezútěšnosti vlastního okolí. Blíží se to principu beatnické poezie, ale bez výrazného spolehnutí se na imaginaci. Jedna ze silnějších básní popisuje uspořádání rodinné historie kolem chození do kostela a čteme v ní například tyto vybrané verše, které mi připadají ve své heslovitosti výstižné:
jsem Jana Středa
a už nechodím do kostela
hodně se bojím
faráře, který tam káže
a nesouhlasím!
on může mluvit
a já musím mlčet
on říká, že za všechno zlo můžou lidi
kteří nejsou v kostele
ta nejstarší otěhotněla v devatenácti a musela se vdávat
ta druhá nejstarší otěhotněla v jednadvaceti a musela
se vdávat
obě žily chudě
bez dovolených
bez konzumu
hodně práce
samá dřina!
kolem dětí
kolem jídla
kolem domácnosti
kolem statku
v lese
ve chlévě
i v kostele
Poslední verš pak zní: “ani jedna svým dětem nikdy neřekla že je miluje”, což působivost výčtu proměňuje za doslovné obvinění, které odborníka dráždí, ale nepochybně vyslovuje, co normálnímu člověku připadá na věci podstatné. Tak se vyvíjejí i ostatní básně, některé verše mluví samy za sebe a jiné pak mluví za ně. Nedobytnost vysokého stylu Celý článek zde
Via: Pozdě v noci
V kategorii Kultura
Příspěvek zaslal/a admin on 28.4.2026
Diskuze ke článku
Přihlaste sepro zasílaní komentářů.




