Horizont se pro něj pomalu proměňoval
v obzor, přesto zůstával stejně daleko. Ať šel kterýmkoli směrem,
vzdálenost se neměnila. Nějaký čas se proto nehýbal, neboť přestal věřit
vzdálenosti. Nevěděl však s jistotou co to znamená. Čím déle hledal, tím
víc vzpomínek nacházel, které se vztahovaly k něčemu, co nikdy nezažil. Některé
byly nepatrné. Chuť jídla, které nikdy nejedl. Cesta, po které nikdy nešel.
Hlas člověka, jehož jméno neznal. Jedna z nich se vracela stále: někde seděl a
čekal, až něco skončí. Nevěděl co. Nevěděl ani, zda už to začalo. Nakonec už si
nebyl jistý ani tím, zda zapomíná, nebo si pouze odvyká být tím, kdo si
pamatuje. To bylo nepříjemné. Nikdo mu neřekl, že je to on. Nevěděl to. Přesto měl pocit, že některé věci mohou mít význam právě proto, že jej
nelze předem určit. Nedokázal však vysvětlit, proč by vůbec měly existovat. Což
byla vlastně úleva, i když si nebyl
zcela jistý, jestli ho to ale uklidnilo. Některé věci se totiž nemusely stát,
aby po nich něco zůstalo. Potom se několik dní nic nestalo, i když nebylo nikdy
jisté, proč by se něco stát mělo. Po čase tak nevěděl, zda čeká na něco, co se
nestane, nebo na to, aby si mohl být jistý, že se to nestane. Jednoho dne se
znovu podíval k obzoru. Byl stejně daleko jako předtím. Tentokrát k němu
nešel. Jako by tam měl dojít někdo jiný. Celý článek zde
Via: BL
V kategorii Zprávy
Příspěvek zaslal/a admin on 12.10.2026
