By Unknown
Letos jsem byl poprvé moře, u toho teplého, ve kterém se dává pozor na ježky, závidí se poustevníkům a dělá se řada dalších jednotlivostí, o nichž zmínka obveselí všechny, kdo to zažili a nebo chtěli zažít. A v tomto choulostivém období po moři čtu dva Borkovce. Jednoho mořského, Malé lodě, který vyznívá stejnou měrou jako pro děti a od dětství. (Je hrozné Malým lodím říkat Borkovec.) Druhého taky mořského, Cécile aneb neboť něco něco, aniž bych se obtěžoval zdůvodňováním, proč jsem právě napsal, že taky mořského. Mám unavenou atmosféru, nejde mi napsání, nutí mne odkládání. Tak dlouho na mne svítilo slunce, až jsem začal svítit do něj, poznamenávám si škrtnout. Asi pět textů z Cécile jsem četl už před vydáním, aby kniha mohla vyjít s anotací, ale další kontakt s Borkovcovou genialitou jsem od té doby chorobně odkládal. Připadal jsem si při tom jako jedna z jeho postav: dělal jsem něco, co plně odpovídá mým skutečným potřebám: odkládal jsem.
Co jsou ale skutečné potřeby? Co je skutečný život, který začneme žít podle sebe, když sebereme odvahu a přestaneme se kvůli komukoliv a čemukoliv vnějšímu přemáhat? Co se stane s recenzí či kritikou, když místo ní začnu mluvit o sobě? Borkovec ukazuje na ego schované za přebujelým pozorováním, přesycuje nás pozorností a ohledy k sobě samému. Je to částečně popis idiota existence a částečně subjektivity jako takové, je-li dohnána až k osamělosti. Napůl Elsa Aids se svou odvahou přiznat i nehezké myšlenky a motivace, a napůl introspektivní groteska jak od Škvoreckého. Ztotožnit se nebo se štítit? Nemůžeme se rozhodnout.
Ve Wallaceově Krátkých rozhovorech s odpornými muži je odpor k mužně jednajícím mužům jednoznačný, u Borkovce je ale cítit, že všemu něco předcházelo, něco o
Via: Pozdě v noci

V kategorii Kultura
Zaslal/a admin on 4.8.2026