Kdykoli se do zahrady vstoupilo s konví
vody, zvláště v těch dnech, kdy země čekala na její dotek, nebyl to jen vstup
do přítomnosti, nýbrž do jemně rozvolněné vrstvy času, v níž se minulost
neustále vracela, aniž by kdy skutečně odešla. Ve chvíli, kdy voda dopadala na
půdu, probouzelo se cosi, co nebylo ani pamětí v obvyklém smyslu, ani pouhou
skutečností, ale spíše jejím pomalým dozníváním v samotné látce země. Bylo v
tom cosi příjemného, až slavnostního – vzájemné naplnění, tichý soulad, radost
země i ruky, která vodu přinesla. Celý článek zde
Via: BL
V kategorii Zprávy
Příspěvek zaslal/a admin on 27.8.2026
